Ploužila jsem se ztemnělou ulicí, dost možná to byl už jen můj stín než cokoliv, co by se dalo nazývat "já". Byla jsem skrz naskrz vyhladovělá, už pěkných pár měsíců jsem neokusila ani sousto, ani kapku. Jasně jsem cítila svou praskající a lámající se kůži, všechny dutiny a cévy stažené a scvrklé, celé mé tělo byl malý uzel seschlého vaziva. Táhla jsem se dál a dál, ne snad z jakýchkoliv pozemských sil, spíš proto, že sesunout se a padnout by mě zmohlo mnohem víc, než tato nezůčastněná noční pouť. Protentokrát však ke mě svět měl být ještě milosrdný - proti sobě jsem spatřila jíti smrtelníka! Jasně jsem ucítila jeho auru a všechny trosky mých zbývajících životních funkcí najednou zatoužily ji do sebe vsáknout. Byly to ony, kdo mě pohnul k takovému zběsilému skoku, jakým jsem se na něj vrhla. Zuby projely jeho kůží jako když dýka rozřízne oponu a já ucítila na svých zpuchřelých rtech teplo jeho krve. Jako dotek reality. Hltavě jsem sála jeho tekutou podstatu a při každém doteku slané chuti jako by se mi na jazyku rozhořelo tisíc prskavek. Jásavý oheň začal prostupovat každou nit, každou skulinku...

toť taková ta moje dekadentní klasika, ale to jen aby bylo jasno, čím že se to po večerech zabývám a přoč že vlastně jsem už (ne)mrtvá...

Štítky: nebezpečně depresivní..., všehochuť, životní peripetie slečny M.

  ¶ 8:41 odp.